Obklopující nás prostor a předměty v něm jsou prázdné, až obraz který se umí dívat vytváří například krajinu, květiny...
Obraz se dívá podle svých pokaždé určitých vztahových souvislostí. Možností. Silokřivek. My jsme vnímáním až příliš součástí okolního chaosu.

(středa 9.10. 2013)
-----------------------------------------------------------------

krajina, světlo, zvuk, vůně, vzpomínka...

...některé z obrazů jsou nepřímo věnovány Gustavu Mahlerovi. A to nejen z důvodů obsedantně posluchačských ale, a to především, v Mahlerovi si objevuji a ověřuji, co to znamená krajina, světlo. Domov. Ať v tom úzkém, semknutém vyznění, v důvěrnosti, ale i v mnohem širším a podstatném významu. Tady mám na mysli středoevropský prostor. Neustále znovu jsem u Mahlera uchvácen mírou různorodosti, otevřenosti v práci s fragmentem založené právě na bohatství a rozrůzněnosti obsahů i forem střední Evropy.

Domov mi ovšem znamená i to pouhé znění, intenzity světla, barvy, textury. Samotnou hodnotu barvy. Zvuků, tónů i pachů.
(2.8 - 20.8. 2013 )

...s názvy obrazů mívám skoro pokaždé velké trápení, možná i pro to, že typ problému který mě k obrazu přivádí je povětšinou ryze obrazový, reagující na ne-pojmové podněty.
Přesto se to nevylučuje s určitým způsobem vztahování se, ani ověřování, jakým je obrazový soubor chromatické obrazy #2.
Ty jsou nepřímým vztažením se k raným romantikům.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Američtí malíři se soustřeďovali na to, jak je obraz utvářen, barvou, plochou, procesem malování. Takovýmto příklonem k samotné "čisté" malbě se dostávali k jinému pohledu a přístupu k obrazu. Bezprostřednějšímu.
Uvědomuji si, že mi nejde o pouhou "vyčištěnou senzibilitu", že mě láká obraz v procesu "přílivu a odlivu" naplavující a odplavující myšlenky,smyslové vněmy, prožitky aktuální i dávné...
Oscar Wilde by to jistě formuloval, malba souvisí s temperamentem malíře.

Někdy se mi zdává o barvě, o profialovělém ultramarínu, žádný děj ani aktéři v tom snu nejsou, jen barva.
Pouho pouhá barva.
Nastávají přirozeně i okamžiky, v nichž se nejdůležitějším impulzem k obrazu stává sluch a ten ovlivňuje způsob utváření a samozřejmě barvu.
Vlastně si stále častěji uvědomuji, jak jsou pro mě sluch a sluchová paměť důležití.

Je v tom nakonec jistý paradox, ono shromažďování, vypouštění, vtěsnávání a zároveň i směřování k pouhosti barvy, jejím kvalitám, k ploše, čisté malbě i bezprostřednosti.

"Proč by obraz jednoduše nemohl být jen otevřeným procesem."

POZNÁMKY

proč by obraz nemohl být pouhým prostorem imaginace, zhuštěním vněmů, myšlenek a vzpomínek, citů...
...otevřeným procesem
(2011)

Někdy se mi zdává o barvě, o profialovělém ultramarínu, žádný děj ani aktéři v tom snu nejsou, jen barva. Pouho pouhá barva. Nastávají přirozeně i okamžiky, v nichž se nejdůležitějším impulzem k obrazu stává sluch a ten ovlivnuje způsob utváření a samozřejmě barvu.
(2010)

Písně (Schubert) Hlas pokaždé jinak traktovaný a rozměrný.

...v písních mě zajímá určitá logika řádkek, pomlk, bloků,
jako důsledků toho, jaký prostor si ta která píseň nárokuje..

"je zde obecné pravidlo, prostřednictvím nehož může hudebník dostat z partitury symfonii, pravidlo, prostřednictvím něhož lze symfonii odvodit z drážek gramofonové desky, a že podle prvního pravidla lze odvodit opět partituru, právě v tom spočívá vnitřní podobnost těchto zdánlivě tak odlišných zobrazení."
(s.27 L. Wittgenstein Tractatus logico-philosophicus)

()...zvuk, tón, hudba. Jsou to jiné prostředky vnímání prostoru.
Zvuky nebo hudba proměněné v barvu zakládají podobu obrazu, čistě barva, která má schopnost i zpětně vyvolávat sluchové vjemy.
Hudba může určovat směr pohybu v krajině, některé Schubertovy písně, Mahler.
Barva se pak může stát nositelem určitého patosu.
(2011)

...s názvy obrazů mívám skoro pokaždé velké trápení , možná i pro to, že typ problému který mě k obrazu přivádí je povětšinou ryze obrazový, reagující na ne-pojmové podněty.
(2011)

Obraz. Jako nejschůdnější označení pro mé věci by bylo Obraz.
Je dostatečně otevřené ale zároveň i jistým způsobem sevřené v tom, že od samého počátku, impulzů jde o určité uchopení.
O symbol.
(2013)

mezi tímto vším a samotnou malbou, usilováním o obraz je zapomenutí, malba je pouhou malbou....
(2011)

opět Mnichov, a opět Caspar David Friedrich,
J.M.W. Turner, oba pro mě představují typ nového až liturgického moderního obrazu
zarazilo mě, jak jsem doposud špatně Friedricha četl, přitom, nakolik zůstává hluboce ponořen v evangeliu
(prosinec /leden 2013)

Obrazy je možné vnímat jako určité samostatné obrazové prostory, o nichž se dá mluvit jako o jakýchsi mikroprostorech, nebo o fragmentech, útržcích. Samotný proces je dostatečně otevřený, ale zároveň i jistým způsobem úplný a sevřený v tom, že od jeho počátku, od prvních impulzů se odehrává na půdorysu, který se v jistém smyslu nemění a podmiňuje uchopení světa. Toto uchopení se pak naplňuje vzájemnými časovými a prostorovými vztahy, které se v procesu malby proměňují vjemy světla, zvuků a tónů.
Dalo by se mluvit i o tom, že se jedná o určitou redukci, ta ovšem není zapříčiněna zjednodušováním. Je mnohem spíše důsledkem limitovanosti našeho vnímánía myšlení, poměřovaných vztahem k samotné hodnotě prostoru, k jeho mohutnosti...

Vznikající obrazový prostor je prostorem vložených, samostatných prostorů: je prostorem prostorů.
2013 /4-13.červen

snažím se zaznamenávat postupně co nejvíce detailů, s postupujícím dnem, osvětlených v jiné intenzitě, zabarvení. Popohání mě otázka po jakési rovnoprávnosti, proč by stéblo mělo být méně než nebe, nebo kmen, mechy, (naprosto vše traktuje světlo) a to co takto postupným zaznamenáváním, které probíhá různě po ploše, ke konci dne je, jakási struktura. Zdánlivě připomínající strukturu viděného, které by ale takto za žádných fyzikálně daných okolností nemohlo být...

---------------------------------------------------------------